Legenda o kohoutovi

Místní legenda o jednom tlustém kohoutovi aneb proč má Libverda ve znaku kohouta …

Přijdete-li do Libverdy, podívejte se nejdříve na střechu Eduardova zřídla.  Uvidíte tam fešáckého kohouta, který byl v době, co toto vyprávím, docela zelený, jako střecha baráčku, na němž pyšně stál a ovšem i jako listí stromů v létě, takže splýval se vší tou zelení až hanba. Kdopak kdy viděl zeleného kohouta? Ovšem za časů aušperských býval ten kohout vybarven věrně, takže jej bylo vidět v zimě, v létě, jak se patří a jak si ostatně i zaslouží. Onen kohout na střeše Eduardova zřídla, to není pouhý obyčejný kohout výzdobný. Je to pomníček objeviteli libverdského zřídla. Kohout objevil prameny libverdské kyselky. A nebyl ani zelený, ani pestrý, ale především strašně tlustý.

Slyšte předávnou pověst o tom, kterak jeden kohout ztloustl, protože snídal první ze všech proslulou libverdskou kyselku.

Kdysi za dávných časů, kdy tudy vedla prázdnými divokými hvozdy stará pohraniční stezka, po které chodívali jenom hajníci a nebylo tu nikdež nic než skály, lesy, oblaka a zase lesy s hlubokými údolími, jimiž se čeřily hojné potoky, bublavé jako libverdský anebo divoké jako Štolpich, tedy v oněch dávných dobách bylo tu v těch místech, co dnes leží Libverda, také jen takové bažinaté údolí, ve kterém se podél potoka rozkládala širokým pruhem slatina a místy močál. Už tenkrát tu v těch místech bylo sídlo „salikvardy“, to jest takového hajníka, který neobcházel strážní pohraniční stezku, jako jiní hajníci, ale bydlel tu natrvalo a poskytoval pěším strážcům hranic hospodu a lože po únavné hlídkové cestě. Když už se tu „salikvarda“ usadil, založil si malé hospodářství. Jak se ten náš starodávný „salikvarda“ jmenoval, to už dávno nikdo neví. Hlavně, že ten první usedlík měl chalupu, kolem ní pár polí, nějakou louku, dvorek a na tom dvorku prasata, kterým se tu náramně dobře dařilo - i houf slepic, kterým kraloval kohout.

Ten kohout totiž jednoho krásného dne začal náramně tloustnout, jako když ho někdo očaruje. Salikvardovi, jeho ženě i dětem to začalo být nápadné, a tak začali toho začarovaného kohouta pozorovat. Sledovali ho, až přišli na to, že ta mlsná „pejcha" nechodí jako slepice pít z potoka, ale že si chodí do mokřiska nedaleko stezky, mokřiska ostatně hodně nepřístupného, houštinami stromů a křoví zarostlého, kam bylo dost nebezpečno jít, protože se tam půda pod nohami pořádně prohýbala a houpala. No ale kohouta - toť se ví i bahno unese, protože není těžký, byť by ztloustl sebevíc. Vrtěl salikvarda hlavou, co to může být za vodu, že z ní kohout tak tloustne - ale to ještě nebyl historie konec. Kohout stárl, ale byl pořád statný a plný života, jenže do sta let to přeci nevydržel, a tak jednoho dne vzal za své. Když ho salikvarda rozřízl, užasl. Tloušťka nebyla od tučnosti, ale za to v něm všechny vnitřnosti byly obrovské. I rozhodl se vyzkoušet vodu na sobě. Prosekal k studánce, jejíž hladina vybuchovala velkými bublinami, cestu. I tloustl a zdravý byl. Po čase nemohl salikvarda utajit studánku, a tak všichni hajníci chodili ze studánky popíjet. Dali tomu místu jméno Libverda a pověst končí.

Je-li z 15. či 16. století Vám nepovím. Je to vlastně vedlejší. Ten kohout na střeše Eduardova zřídla je hlavní.

Zdroj: Lázně Libverda - historie a současnost perly Jizerských hor.