Lázně Libverda

Pověsti o uzdravujících vlastnostech libverdského pramene se časem donesly až na drážďanský dvůr saského panovníka a kurfiřta Augusta I., který si roku 1583 nechal z Libverdy dovézt několik soudků léčivé vody. V roce 1593 zkoumal vlastnosti libverdského pramene Paul Luther, syn známého náboženského reformátora a jeho osobní lékař. Sám Luther uznal léčivé schopnosti a nechal vodu pravidelně do Drážďan dovážet. Později si tuto zázračnou vodu nechal posílat také syfilidou trpící Albrecht z Valdštejna, od roku 1622 majitel Frýdlantského panství.

První zpráva o léčivosti pramene byla vypracována v roce 1601, učinil tak fysikus města Hirschbeku, slezský lékař Caspar Schwenkfeld, který ji na základě svých výzkumů doporučoval konzumovat při různých onemocněních. Ve své zprávě uvádí, že zdejší pramen minerální vody s léčivými účinky byl znám již od konce 14.století a hejnickými poutníky nazýván "Boží voda" nebo "Bierwasser" či "Bierborn". Pramen byl opatřen obrubou z dutého lipového kmene. Na základě tohoto hodnocení se stala základem koupelí tehdejších majitelů panství.

V roce 1784 byla provedena minerální analýza původního libverdského pramene, a to doktorem.Josephem Heinrichem Bauerem. Na základě této analýzy bylo zahájeno zasílání léčivé vody, stáčené do lahví, do Prahy pod obchodním názvem „Chabeso“ (což byl nealkoholický nápoj na bázi kyseliny mléčné s přísadou ovocných šťáv pocházejících z Tyrol). V Praze byla prodávána v domě č.p. 555 v Jesuitengasse, dnes č.p. 160, stojící přímo na Královské cestě na rohu Karlovy a Husovy ulice. Zpráva z roku 1785 uvádí: "Voda má blahodárný účinek na mozek, nervovou soustavu, povzbuzení ducha, zrychlení tepu, oživení činnosti tělesných orgánů a odstraňuje nepořádek v nervovém systému."

V roce 1785 byl odkryt nový mohutný pramen, který byl nazván "Stahlbrunn", podle zjevně železité vody a který je totožný s dnešním Mariánským pramenem. Téhož roku byl podroben chemickým zkouškám nejstarší pramen, tedy Boží voda (patrně též podle zakladatele lázní zvaný Christiansbrunnen). Ten byl opatřen malou kamennou krytou stavbou. V roce 1794 byl však zaplaven divokou vodou, zkalen a stal se nepoužitelným. Následně byl zasypán. V letech 1786, 1793, 1805 a 1818 byly podchyceny další prameny pojmenované po členech rodiny Clam-Gallasů, které vyvěraly přímo u lázeňských budov. Tak vznikly prameny Mariin, Vilemínin (1805), Josefínin (1805), Eduardův (1818), Bierbon a Hubertův.

Filosof a lékař z Bíliny, F. A. Reusse, roku 1811 zevrubně analyzoval libverdskou vodu a konstatoval, že má stejné složení jako voda tehdy prvořadých světových lázní v belgickém Spa. Analýza libverdské vody v roce 1990, provedená Referenční laboratoří pro přírodní léčivé zdroje v Mariánských lázních, ji klasifikuje jako přírodní, prostou, železnatou kyselku hydrogenuhličitano-hořečnato-vápenatého typu se zvýšeným obsahem kyseliny křemičité. Minerálka je hypotonická, studená a má příjemnou svěží chuť. Voda je zcela bez zápachu se železitou příchutí. Poslední dva lázeňské prameny, Kyselka a Nový vrt, byly navrtány 1952.